O nás

Ahoj!

Jsem poměrně uťápnutá Eliška z Jižní Moravy, mám ráda zvířata, víno, čtení a klid. Jednoho krásnýho dne, někdy na začátku roku 2013, jsem se lehce „odťápla“ a přišla domů s dvojkou potkaních kluků. Ze strany rodičů přišlo rezolutní ultimátum – potkani budou do týdne z domu. A taky byli. Ale jak to celý začalo…

Vykulila jsem se v Brně jako černovlasatý heletojecigáně na začátku 90. let. Od malička jsem šilhala po koních, už ve školce prohlašovala, že až vyrostu, chci být „ornitoložkou“. Popelařina byla moc mainstream. Na začátku osmiletýho gymplu jsem s podporou táty poprvý přičichla k chovu. Chůvičky, rýžovníci, guldy, ale hlavně – zebřičky. U těch byla škála mně dostupných mutací nejširší. Dokonce jsem si stanovila i malej chovatelskej cíl – odchovat určitý zbarvení v chocholaté verzi. A pokukovala jsem po potkanech – slintala jsem nad webem chs Navel.

S odchodem na SOŠ - Jezdecká Akademie v Brně – (na gymplu byla nuda) šli ptáčci z domu, protože jsem měla pracovní dny trávit na „internátu“ a značný množství víkendů na závodech. Při odprodeji ptactva na burze si mě ovšem vyhlídla Ronuška – nádherný dítě lásky, husky X vořech. Takže závody šly stranou a druhý rok jsem kvůli psisku začala dojíždět.

Bylo nemyslitelný, abych po maturitě nepokračovala ve studiu, takže jsem si v zoufalství poslala přihlášku na brněnskou hnojárnu. Čirou náhodou jsem narazila na nově otevíranej bakalářskej obor „Ochrana zvířat a welfare“ s možností pokračování navazujícím magistrem. Tak jsem se nějakou shodou okolností ocitla na veterině…

S pěknou rezervou z brigád, na vlně pocitu nezávislosti jsem si domu přivezla spolu s obr klecí dva milý krysáky – Keňáka a Korýše (Glom a Gresh of Navel). Jak už bylo řečeno, naši kluky doma neviděli rádi (kdo by se jim divil – celej život se na dědině v baráku u potoka otravujou s hlodavčí škodnou) a dali mi to jasně najevo. Ale já si dupla… A šla s klukama. Několikrát jsme změnili podnájem, já několikrát změnila brigádu (protože tři brigády u studia jsou úplně eňoňuňo) a celkově to bylo dost divoký. Klučičí smečka se mi malinko rozrostla, jako slepej k houslím jsem přišla k výstavám (díky, Myši! <3 ) a chovným samcům (díky, Alicevopice! <3 ). Od těch už nebylo daleko k myšlenkám na chov… Přemýšlení nebylo nijak zdlouhavý, protože mi v podstatě spadla do klína příležitost (díky, Anio a Verunko! <3 ) importovat dvě potkaničky, na kterých by se dala založit linie vedoucí k vysněnýmu ivory ve velvetýnu…

Samozřejmě nemůžu nezmínit svou tehdejší drahou polovičku, díky jejíž podpoře bych si potkanidla tak brzo nejspíš vůbec nepořídila. Ač sám je spíš fretkařem, krysáky miluje a zastával svýho času důležitý funkce v naší chovatelské (dříve mazlicí) stanici - především mazlení a rozmazlování.
Děkuju, Michale!